Můj psací stůl je popraviště,
A prázdný papír mrtvé tělo mé múzy,
Minulost byla, ne není žádné příště,
Píšu vám proto, že si to dlužím.
Nejsem jak Vy, ničím vázán pánu Bohu,
Mně nikdy nepsal poznámky nad okraje,
Talentem plýtval jen na Vašem slohu,
A mně přisoudil jinotaje.
Ve smrti není bolesti, to jen ve strachu z ní,
Nejste hoden pověsti a ať to každý ví,
Neplakej prosím, neplakej srdce moje,
Jste zbabělý zlosyn, co prchl ze souboje.
Píšete z patra, jste přízemní až běda,
Nechť Vaše knihy brzy podléhají módě,
Načetl jste schéma a inspiraci hledal,
V mém posledním záchytném bodě.
Psal jste ji na záda, sliby věrnosti,
A místo podpisu vetkl tři tečky na lýtka,
Nadšeně vykládá, jak píšete z lehkostí,
Že není nic víc, než Vaše povídka.
Ve smrti není bolesti, to jen ve strachu z ní,
Nejste hoden pověsti a ať to každý ví,
Neplakej prosím, neplakej srdce moje,
Jste zbabělý zlosyn, co prchl ze souboje.
Torza mých vět se válí na bojišti,
Je slyšet zpěv, opilého ďáčka,
Ačkoliv mlád už ze mě opadává listí,
I tento list můžete po přečtení zmačkat.
Slova jak děvky střídají významy,
Chtěl bych teď vidět výraz Vaší tváře,
Jen čirá nenávist byla mezi námi,
Přesto jste Vy mým posledním čtenářem.
Ve smrti není bolesti, to jen ve strachu z ní,
Nejste hoden pověsti a ať to každý ví,
Neplakej prosím, neplakej srdce moje,
Jste zbabělý zlosyn, co prchl ze souboje.
Nechť je Vám Borisi, nechť je Vám peklo těsné,
Přísahám Bohu, že Vás budu strašit ve snech,
Neb v tomto světě, pro vás srdce netlukou,
Umřu Vaší vinou se zbraní ve svých rukou.
Vězte však, že Vám nikdy neprominu,
Matku vzal čert, anděl však ochrání mou Ninu,
Od Vašich doteků, jež zbavují čistoty,
Budu jí na blízku, jsa vtělen do samoty.
Ve smrti není bolesti, to jen ve strachu z ní,
Nejste hoden pověsti a ať to každý ví,
Neplakej prosím, neplakej srdce moje,
Jste zbabělý zlosyn, co prchl ze souboje.
Ve smrti není bolesti, to jen ve strachu z ní,
Nejste hoden pověsti a ať to každý ví,
Neplakej prosím, neplakej srdce moje,
Jste zbabělý zlosyn, co prchl ze souboje.
